thoughts.

joke.

11. may 2015 at 20:11 | 'hanina.

농담.

nemusím jim rozumět.
jazyk, kterým mluvíme my, nemusí být stejný jako ten, který promlouvá k nám.
hudba je jazyk sám o sobě a je jedno, jakou řečí je napsaný text.

je to monolog mezi dvouma lidma. není šance, jak odpovídat. nedozví se to. jakoby uměl mluvit, ale nemohl naslouchat. jeho slova poslouchají jen ti, co se rozhodnou seznámit se s někým novým.
dneska se lidi už moc neseznamují. a když, tak jen fyzicky.
mentální pouta už moc lidí netvoří.

je hloupé myslet si, že jiné věci jsou špatné. zároveň je hloupé si myslet, že někoho přesvědčíte o tom, že jiné věci špatné nejsou.
šeptají jim, co mají říkat, v co mají být přesvědčeni, oni poslechnou, aniž by tomu sami věřili.

odsoudí vás rychle, bez toho, aniž by vás znali a nečekají na to, až vás skutečně poznají. je hloupé myslet si, že to změním.

je hloupé myslet si, že jsou věci buď jen dobré, nebo jen špatné.

je hloupé vysvětlovat, když nechtějí mít vlastní názor.
ale není hloupé myslet si právě to, co si myslím já?

měla bych se smířit s tím, že stáda nevytváří jen ovečky.
a že buď můžete být bílou ovcí ve stádě, nebo černou.

kolik stupňů má úhel pohledu?
a platí, že 90° je úhel pravý? úhel pravého, správného, pohledu?
180° - přímý pohled?
/abyste chápali, zítra píšu pololetku z matiky, část tvoří planimetrie, už se mi z těch pojmů a úhlů prochází hlava kolem./
není ani levý úhel, ani nesprávný úhel. nechápu tedy pojem pravý úhel. je to docela nelogický, přijde mi.

proč se říká, že nit osudu je červená?

pozdravy posílá mistrině prokrastinace, která zítra u testu z matiky pohoří.
kecám, hořet samozřejmě nebudu.
to bylo myšleno obrazně.
jako když myslíte obrazama. ~~


Tumblr

- h.

glass.

4. march 2015 at 17:58 | 'hanina.

wanna be free, wanna be freak.

našla jsem v rozepsaných článek, co jsem psala.. už skoro před rokem.

cítím tlak na hrudi, pálí mne oči. nespala jsem, bolí mne hlava. nevím co s rukama, co s časem, co se vším, co mám.
v bříšku mám zoo, když ho vidím na druhém konci chodby. nezdraví. dělá, že nevidí. nepotřebuje mne vidět. nevidí nic, nevidí, jak mi je.
to to nikdo nevidí? nebo to nikoho nezajímá?
potřebuju někoho, kdo půjde se mnou a bude mne držet, až se mi budou podlamovat kolena. až budu přirozeným instiktem natahovat ruce před sebe.

v prázdné knize hledám slova útěchy - nikde nejsou. ještě to ani nezačlo a už to končí a to je důvod, proč se cítím sama, i když je kolem mne tolik lidí. natahuji ruce, když padám, chytám se jich, oni ustupují. dívají se, jak padám. pak se otáčí a odcházejí.
všichni odcházejí.

'vstávám z pomyslné země, ke které jsem se vlastně ani fyzicky nepřiblížila, přesto jsem cítila ten náraz. určité momenty mne dokážou během pár sekund rozdrtit, další mne dokážou znovu dát dohromady a nabízejí mi další, malý opěrný bod, který mne jako lepidlo nachvíli drží pohromadě. opora se mi drtí pod rukama. jedny dveře se mi otevírají, druhé zavírají. a pak se nachvíli dá vše znovu dopořádku.
nebolí mě tělo, jsem zdravá. přesto už pár dní cítím následky toho nárazu. přpadám si, jak kdybych jela rychlostí 100 km/h a najednou narazila do zdi. netušila jsem za jak dlouho, přesto jsem věděla, že k tomu dojde. ale nemohla jsem uhnout. něco mne drželo na místě.
přes záclonu vidiny dobrého konce se řítím vpřed, nekoukám zpět. znovu a znovu. nepoučím se. utápím se v něčem, v čem se nedá naučit plavat.
dvě části mého já se nemohou dohodnout. vedou války. celý den dominuje mému tělu jedna a během chvíle bitvu vyhrává ta druhá. čekám, když se usmíří. nedají se oblafnout, nemůžu lhát sama sobě. i když jsem se o to pokoušela nesčetněkrát.
každou chvíli jsem jednou nohou v díře, kterou mi vykopal někdo, koho jsem pustila moc blízko. dívají se, jak padám, nechytají mě. když už padám na zem, objeví se ruce, které mne chytají. některé mne nechají padat volným pádem a nekteré mi dávají iluzi, že brání mému pádu. některé mne nachvíli pustí, ale vrátí se. nekopou jámy, řítí se taky. ví, že narazí do zdi, ale něco je drží na místě. stejně jako mě. nevím, jestli mám dost síly je chytat. snažím se. nejsem fyzicky silná. uvnitř se ale skrývá někdo, kdo zvládne to nejtěžší. zvládne sebrat ze země tělo, které už spadlo. které nikdo chytit nestačil. otevírá dveře, kterými můžeme projít jen jedním směrem. všechny vedou na stejné místo.
tam, kde ve tmě chodíme po úzké lávce. tam, kde v nás vyhrává jedno já. nemůžem se vrátit. na konci je stejně další podlaha, která čeká na naše zakopnutí.'

stavím zeď. nejsem ve fyzické práci moc schopná, zeď se bortí. padá na mne a tlačí mne ještě víc k zemi. koho zajímá fyzická bolest. modřiny, odřeniny.
tlak na hrudi neustupuje, drtí mne.

bílá tma všude kolem, rozmazané obrysy. nic nevidím a přitom vidím úplně všechno - vidím až moc jasně, kam tohle vede, ale stejně nemám ponětí o tom, co se stane.

stojím uprostřed bludiště. vidím východ. vím, kde je. ale nemůžu k němu jít.
nechodím po cestách, jsem na kruháči. neumím řídit, neznám pravidla. trubte na mne, přejeďte mne. neumím to, nemůžu za to. zničte mne, když vám bude líp.

jeho oči jsou zelenější, než mé. schovává se před světem, protože je zničený, nevím proč.
neví. sakra, on neví co dělá.
zastavte ho.

jak dlouho budu volat do hluchého davu, než si mne někdo všimne.

jsem svým vlastním závažím.

jak může mít něco konec, když jsme nepřešli startovní čáru, proč jsem na horské dráze, na kterou jsem si já lístek nekupovala.
nechtěla jsem nasednout. nemůžu se dostat z pásů.

jsem v cíli. prohrála jsem.


- jak beží xD joel je borec prostě.

- h.

kuaga.

29. january 2015 at 18:55 | 'hanina.

sjj.

v hlavě se mi bijí myšlenky.
nejsem schopna se soustředit.
nemůžu přestat.
kolem mne sedí třicet lidí.
vidím je jinak.
všechno je jinak.

v hlavě se mi bouří všechno, co vím a myšlenky se navzájem překřikují. neposlouchám, nevidím. potřebuju ticho a klid. musím se vyspat a udělat si jasno v tom všem.
je to rok a pořád mám v hlavě bordel.
pořád mne znervozňují myšlenky, co se všechno stalo a kdo sakra jsem a jaká jsem a spousta dalších věcí.
a nejhorší je, že je mi toho hodně jedno.
je mi jedno, jak vypadám, co si o mně myslí, je mi jedno, že se učím někdy třeba i do půl jedné (to bylo teď protože jsem měla blízko k lepší známce z matiky.. ale teď si dám zase lehárko) a je mi fakt fuk, že tohle neumím, že dostanu blbou známku a je mi jedno, že mi všude trčí vlasy a mám flíčky na nose a já nevím co.
dneska jsem byla zrovna dost uječená a uběhaná a smála se mi i učitelka z ájiny. přijde mi, že hodně lidí tím odženu, ale zároveň tím někoho pobavím, kdo se se mnou pak kvůkli tomu bavím.
ale i to je mi jedno.
je to obranný mechanismus asi.
alespoň se ničím moc netrápím, ale bojím se, že brzy budu.
tentokrát si dávám bacha na všechny moje hormony a pocity k některým lidem. důvěra.
neumím některý věci.
jsem upřímnější.
jsem víc sama sebou.
nebojím se.
možná jsem salámista, ale mně je to jedno.
dokud je mi to jedno, je to fajn.
dneska jsme byli slavit výzo a já pak zpívala na celou kavárnu nějaké české písničky, co hráli v rádiu, schválně falešně. válela jsem se na zemi smíchy a kámošky a kámoši taky. tekly mi slzy. byla to prča.
takovýhle studenstký život se mi líbí.
začala jsem se bavit víc s holkama. je zvláštní mít partu kamarádek.
a taky mne holky naučily koukat na anime, sakra, jak jsem bez toho mohla žít? je to boží.
tohle je pěkná smatlanina, ale neskončí jako většina mých článků v rozepsaných, ačkoli je to takovýhle, tak to sem dám.
proč ne, že jo.
s vysvědčením jsem spokojená. mám na víc, ale na to, jak jsem líná je to víc než jen dobré.
nemám teď moc času na nic. štve mne to.

občas (nejčastěji při matice a nevím proč..) se rozhlížím po třídě a říkám si, tohle je moje třída. jsou to zdálivě cizí lidé, jež jsem všechny nesnášela. pořád jsem si ještě na 100% nezvykla. ale už alespoň na všechny nestřílím pistolí z prostředníčků a ukazováčků. jediné, co jsem potřebovala, byl parťák, kterého jsem naštěstí nakonec našla. jsem za holky ráda.
jediný, co si teď přeju je, abych se na tý škole udržela. abych mohla očumovat moje spolužáky (říkám tomu jako jiraiya v narutovi 'sběr informací') zadarmo a přímo při vyučování, abych mohla trávit čas s holkama a abych studovala takhle dobrou školu. lepší v kraji nemáme.
od příštího týdne máme spojené plavání s klukama. bude tam celá naše třída a ještě vedlejší. 30 kluků, 30 holek. moc se těším. nemám touhu vidět kluky v plavkách a ačkoli vím, že nikoho asi moc zajímat nebudu, tak stejně se před nima nechci ukazovat. ale třeba to bude fajn. prý nám budou pouštět tobogány, na to se těším.

vyslechla jsem si, že jsem divná, že jsem málo holka a nechalo mne to chladnou.
jsem za to ráda.
netrápí mne to. jediné, co mne štve je, že se nemůžu soustředit.

hmhm. kdybyste viděli, co se mnou dělá to kafe za dvacku ze školního automatu. dají nám ho do kelímku s víčkem, ale já ho většinou vyžahnu naráz a pak jsem jak motorová myška. jo, prej jsem taky hyperaktivní, říkají lidé, co mne neznají. nejsem, papíry na to nemám, né že by je to nějak zajímalo.
ve škole je taky docela dost rejpalů s vysokým sebevědomím. je tam hodně škodolibých lidí, kteří ani při své inteligenci neumí být třeba trošku empatičtí.
někdy jsem taky ale dost zlá, takže radši nebudu moralizovat, asi na to nemám právo.

tenhle článek je divnej. nepoznávám se v něm.
možná jsme se změnila. nebo prostě mám jen zvláštní náladu.
nebo spíš jsem v divném rozpoložení, nejsem moc náladová.
je v tom rozdíl?

co vy ve škole a tak jinak? jaké bylo vysvědčení, pochlubíte se? doufám, že se máte všichni fajn.
asi mi nikdo neodpoví, že c:
i tak se mějte hezky.
je těžké udržet se ve všech světech, někde.. internet.. realita.. můj svět.. nemám čas na všechno. mrzí mne to. doufám, že se to zlepší.
snad vám moc nesněží.

čas běží tak rychle..

není tahle písnička pohodová? c: ačkoli se jmenuje rozloučení, tak já se zatím neloučím. jsem tu vždy.
jsem vždy všude.
hehe.

- h.

float.

2. october 2014 at 21:26 | 'hanina.

they show you how to swim and then they throw you in the deep ends.

odfouklo mne to. možná jsem někde jinde. možná mne ostatní vidí. možná vidí mou osobu. ale nevidí moji osobnost. neví, kdo jsem. odkud jsem přišla. proč to dělám. proč nemluvím. proč se snadno leknu. proč si k nikomu nikdy nedělám moc silný vazby, pokud ty vazby mají být jiného než přátelského rázu.
chci, aby věděli kdo jsem. nejsem tichá. nelíbí se mi být tichá. jako bych byla zavřená sama v sobě. nemůžu mluvit. nemůžu nic. nemůžu pustit ven mne samotnou - zahrábávám se uvnitř a když procházím školou přemýšlím, jaké bych to tady chtěla já. s eskalátorem a modro-zelenýma stěnama a s usmívajícíma se, přátelskýma lidma. když mne někdo, nebo něco, probere, nejsem zklamaná. jsem překvapená.
protože jsem to udělala znovu.
neumím být realista.
my si vybíráme.
:):
dobré, špatné.
tma, světlo.
černá, bílá.
máme volbu.
jenomže co když se rozhodovat neumím?
co když jenom čekám až mne někdo zachrání?
co když žiju s pocitem, že mne nikdo nechápe? že jsem jenom další katalogové číslo ve virtuální třídnice a další holka, kterou potkají na schodech a na kterou se nepodívají, protože jsou až moc arogantní na to, aby někomu oplatili úsměv? nebo jenom pohled? někteří jsou mladší než já. s některýma jsem se dříve kamarádila. dneska jim nestojím ani za pozdrav. netrápí mne to. vlastně je mi to jedno. necítím nic a to mne děsí. nic špatného si nepřipouštím. známky, moje postavení mezi novými spolužáky. přijde mi to malicherné. byly horší pocity. jako bych se od té doby obrnila nedokázala se zamilovat ani nějak pustit uzdu pocitům nějaké náklonnosti.
ale proto hned přeci nejsem špatný člověk..
.. když čekám na něco, co nepřijde..
nejsem smutná.
jen je mi to prostě jedno a to je možná ještě horší.
ale už nenávidím jenom jednu holku a tu druhou taky vyloženě nemám ráda, ale u té alespoň doufám, že se to změní. u kádinky jsem si jistá, že je to vzájemné a řešit to nehodlám. je to její problém, že sedá všem na klín, když má kluka, ve třídě oblejzá všechny, co neutečou. jsou to spoolužáci. budeme spolu další čtyři roky. není to můj problém. a už ani tolik nežárlím.
jediné, co si přeju je trochu pochopení.
někoho, kdo mi porozumí.
někoho, kdo bude stejný jako já.
už mne nebaví připadat si sama na určité věci, co se mi honí v hlavě. nikdo je nepochopí. potřebuju někoho, kdo by mi poradil, co s tím.
vždyť už je to rok.
sakra, je to rok.
v hlavě mám totální binec. ale uklízet se mi ho nechce. nechci najít nic, s čím bych si pak hrála, aby to bylo jako když si uklízím pokojn a polovinu času si hraju s něčím starým. staré, zlé, vzpomínky najít nechci.
ale trápily by mne vůbec?
vždyť nejsem bescitná. ani arogantní, ani ignorant, ačkoli se tak vlastně chovám. nikoho do mého světa netahám, buď se budeš bavit nebo ne, ale je mi prostě nepříjemný se vtírat. ačkoli vlastně nemusím, protože se už bavím s hodně ke kterým jakoby patřím.. jakoby.. teoreticky.. a ty co se nebaví prostě ignoruju. a je mi dobře.
nevím, co je tohle za článek a proč je tak negativní když jsem teď vlastně spokojená.
ale klidně celou hodinu klepu pravou nohou. klidně celou, líbí se mi ten zvuk a dělám to pořád. nemůžu si pomoct. udivuje mne to. celou hodinu v kuse. ta energie co v sobě držím musí někudy ven a tak otravuju všechny kolem klepáním nohou a nebo děláním 'pew pew pew' s pistolí z prstů na všechny kolem - ne proto že bych si je přála mrtvé, jen tak, protože jsem prostě dítě.
vpustili mne do labyrintu. všude jsou zdi, všude jsou překážky. nevím, kudy ven. sakra, nevím.
snažím se obejít jednu zeď, jenomže kamkoli se hnu je další.
nevím, jak to obejít.
nikam nepatřím.
ani do mé třídy ze základky.
ani do té nové.
na co si vlastně stěžuju? začíná to být fajn.
ale nikam nepatřím.
mezi mnou a jimi je zeď. další zeď. proč mne to překvapuje? kecám, už mne to ani nedokáže překvapit. třeba najdu něco, díky čemu budu moci tu zeď přelézt, nebo prostě nějak obejít, kdo ví. třeba sama zmizí. z každého labyrintu musí být cesta ven. minimálně ta, kterou jsem se sem dostala.
jsem tak v klidu, když jsem ve škole. ale uvnitř kříčím, nikdo mne neslyší. NIKDO MNE NESLYŠÍ, protože jenom koukám někam v dál a v hlavě si vytvářím něco nového, něco lepšího, kde jsou jenom ti, kteří do mého života patří.
kdo sem vlastně patří.
a komu do života patřím já?
není kam utéct.
všude jsou ty zatracený zdi.
kdo je sakra stavěl?
moc šikovní zedníci. jojo, panečku.
možná ty stěny nemám obcházet. možná je mám bourat. možná se s těma překážkama mám porvat. možná, že je za tou zdí další. ale když překonám tuhle, překonám i ty následující. nejsem slabá. nemusím vědět, co dělat. musím dýchat. musím věřit a musím bojovat.
není cesty zpět. kam by ta cesta měla vést? někam do jiné třídy? do jiné školy? mezi nové lidi? nene. to ani náhodou. a učit se někde musím. do staré třídy? jop, to by bylo fajn. ale sama moc dobře vím, že ten most se už dávno rozpadl.
ale chci tam vlastně ještě?
co vlastně chci?
ukážou ti jak se plave a pak tě hodí do hlubin..
netrápí mne nic z toho. jen chci, aby mne nechal být. nebo.. nevím co chci aby udělal, cokoli by udělal špatně. jen nechci, aby na mne sahal, aby mne objímal, chytal za ruce (což se mi mimochodem stalo poprvé.. že šel a propletl si se mnou prsty.. a byla jsem z toho fakt mimo..) a pak se se mnou nebavil. nestojím o to. a nebo se možná já nebavím s ním. ignoruju ho, což jsem si trénovala půl roku na klobáse a jde mi to fakt dobře.
a přála bych si umět číst jejich pohledy. sýrovo, a dalších dvou kluků. přála bych si vědět, proč se na mne tak dívají. co je to za záblesk. na co myslí. proč se jim v těch očích vůbec blýská?
hledám spojence v tom klukovi co se mnou chodí do třídy je z města, kam jsem chodila do školy.. protože spolu chodíme na vlak.. protože si píšeme čísla tříd, když se jeden z nás ztratí (ačkoli se většinou ztrácíme spolu).. protože je na tom asi stejně jako já.. je stejně vyděšený a bojí se.. ale myslím, že ani jeden z nás neví čeho. možná se bojíme všeho. možná se bojíme navzájem jeden toho druhého a všech kolem sebe. a nebo si k sobě hledáme cestu, abychom si navzájem mohli pomoct.
možná se prostě neumím pořádně bavit s holkama.
ale jako jsem 100% holka. tím jsem si jistá.
21:21, ten zvyk mám ze základky, že se vždycky picnu do čela. pro štěstí. na základce jsme se vždycky picali všichni najednou.
ale my tady na gymplu si taky docela užíváme..
jenom je blog jediné místo, kde můžu nějak dostat ven ty myšlenky, které nikoho kolem mne nezajímají.. proto je to tak negativistický.
a nebo jsem pesimista obalený pesimismem. jako banán a šlupka.
šlupka je legrační slovo.
hahaha, nevím, proč mne ta šlupka tak rozesmála.
tečou mi slzy, protože jsem si to řekla nahlas a to slovo je fakt hrozně srandovní.

...

je mi zima na nohy. ale nikomu to neříkejte.

- h.

i can't take it.

16. september 2014 at 19:21 | 'hanina.

life is to be loved, not controlled.

pamatuju si na tu bolest. bolest, která ovládala moje tělo i mou mysl. při pocitu, že teď cítí podobné pocity kvůli mně mne drtí. ale ještě více mne svírá myšlenka, že si nemyslím, že bych mu něco udělala. vím, že za jeho smutek můžu já, ale nemám tušení co jsem provedla. nemyslím si, že by měl důvod se kvůli mně utápět v depresi.
zároveň ze sebe začínám mít strach. moje pocity, které vím, že nejsou oprávněné mne převálcují, jestli to nedokážu potlačit. jestli se s tím nepoperu. nemůžu nenávidět spolužačku, kterou znám tři týdnu, stejně tak nemůžu dělat závěry z chování sýra ke mně, nebo nemůžu dělat závěry z mých pocitů při každé cestě vlakem, kde jeden doprovázíme toho druhého. mlčky. ale necítím se špatně, protože je ticho.
zároveň si dost rozumím s jedním klukem z města, kam jsem chodila do školy - znala jsem ho od vidění a vždycky mi přišel sympatický ze stejného důvodu jako klobása - je jinej. v dobrém. ačkoli mi připadá dost tichej tak spolu chodíme na vlak, společně s ostatními a bloudíme spolu školou, jako největší borci z města, kde bydlíme. a to jsme spolu ani nechodili na školu.
dneska jsme měli tělocvik. máme ho společně s klukama od nás a pobíhají tam i kluci z déčka, stejně jako se potkáváme s holkama z druhé třídy. dneska jsme skákaly do dálky. 3.30. moje spolužačky i 4.80. no, ale snažila jsem se. nevěnovala jsem pozornost, jestli na mne někdo z kluků kouká, nemyslím si, že bych přitahovala něčí pozornost. ačkoli jsem měla křiklavě oranžové adidas tričko a byla jsem po kafi - naspeedovaná jak.. no, speedy gonzales. hodně energie. moc moc.
hod míčkem. paní učitelka nás předem varovala, abychom dávaly pozor a chodily jenom po chodníčku, aby nás nikdo netrefil. stejně jako že ten chodníček hodně klouže. nevím, kolik jsem házela na základce.. jedenáct? holky házely klidně přes třicet a mých bylo slabých 17.5 metrů na druhej pokus, přičemž ten první jsem stála asi metr před čarou (které jsem si nevšimla..) a ještě to hodila šejdrem do trávy. mhhh. když jsem si šla pro svůj míček (zaplavena radostí z nového osobního rekordu 17.5 metrů) jsem sbírala i míčky, které byly vedle, aby holky nemusely zbytečně chodit. to pozor jsem slyšela jen tak z dálky, byla jsem zrovna zaneprázdněna myšlenkou na cvičícího sýra skákajícího do písku a jak bych ho mohla nenápadně pozorovat, aby si toho nikdo nevšiml, ale aby úspěch mého špízování byl co nejvyšší. když jsem tedy lenivě uhnula do strany, schytala jsem kriketovým míčkem do hlavy. prostě mne sestřelili. než jsem se stačila vzpamatovat, spolužačka co dala míček do pohybu mne objímala a omlouvala se mi. brečela jsem smíchy a snažila se mluvit, což se mi přes křečeze smíchu moc nedařilo. ale podle všeho si toho nikdo nevšiml. myslím, z kluků.
se sýrem to teď vypadá zvláštně a snažím se co nejvíce korigovat pubertální výjevy s ním spojené, ale přesto už hodně lidí ví, že mi přijde boží. smh. na základce podle mého žhavé téma. co na to říct.
včera si ke mně přišel sednout a začal mně lochtat. dělává to často. furt se fotíme, což je mimochodem dost složité, když je tak vysoký. ale užívám si to. každý jeho útok když jdu kolem zdi ve městě, vždycky mne na tu zeď natlačí, než prohodí 'mně vlastně jede vlak' a jde dál, jako by nic. minule když mne držel za ruku ale o ničem nemluvil. vlastně šlo o další rozmar. vždycky chodí vedle mne, což jsem vypozorovala a otestovala. minule jsem zaslechla něco jako 'alee já jí chci mít vedle sebe', což jsem nekomentovala, ale mé vnitřní já dělalo trojitá salta. přišel jeho kamarád a natáhl ruku. myslela jsem, že si chce plácnout. já si plácám hodně ráda, stejně jako na všechny ráda mávám, což oni taky. natáhl ruku znova, přes sýra, kterej byl mezi námi a řekl, že chce ruku, ne si plácnout. sýr ji natáhl taky a tak jsem vlastně chvíli šla za ruce s oběma, což bylo značně nepohodlné, ale zejména pocit že mám levou ruku v sýrovo kapse mikiny jsem si dost užívala. chvíli jsem váhala, když se mne zaptal, jestli se od něj chci napít kafe, ale musím říct, že to jeho bylo obzvlášť dobrý. taky jsem mu ho vybírala já.
čímž se dostávám ke kádince, což je jméno pro jednu z mých spolužaček. znám ji z olympiády z českého jazyka. vyhrála. paní učitelka mi říkala, že důvod jejího vítěžství je stejný, jako pro všechny dřívější účastníky z její školy - škola kam chodila pořádala soutěž a děti vyhrávaly každý rok. když jsem zjistila, že ji mám ve třídě, nebyla jsem zrovna unešená, působí na mně hrozně nesympaticky. když k tomu přičtu její chování co se týče kluků, nebo ke mně, vaří se mi krev. že tam leze po klucích je mi vcelku fuk. dokud to není sýr. lochtá ho stejně, jako lochtává on mně. furt za ním leze a myslím, že dneska byla poslední hodina, co byl se mnou sýrek ve skupině - protože přišla ona a řeklo se, že sýr půjde pryč. to jsem byla naspeedovaná tím kafem a celou hodinu škrabala zavřenou propiskou o list papíru. klepala jsem nohama a vlastně ani nevím, o čem se mluvilo. postřehla jsem jen, že půjde pryč. takže ne jenom že se k nám přicpala ona, ale ona mi ještě vyžene důvod, proč tu němčinu nenávidím jenom trošku. kromě toho, že tedy neustále o hodinách poslouchám 'panebožéé, nech tohooo' nebo o těláku, při nenápadném špízování sýra běžícího šedesátku mi občas prijde hlavou její hlas, a těch dalších tří pipinek od nás, jak ho tam věrně povzbuzují. což jsem ještě skousla. jako profík. jako borec. ale když jsem dneska šla po schodech a ona ho chytila za ruku, vybouchla jsem neuvěřitelným způsobem a o hodině fyziky mojí jedinou činností bylo uklidnit nějak přívaly vzteku. sice ho nechytla úplně za dlaň, naštěstí pro ní.. ale chvíli jsem myslela že to fakt udělá. né že bych jí nějak pozorovala, ale některých věcí si prostě nejde nevšimnout. slyším jak chrochtá na metry daleko. prostě vím, že tam někde je, i když jí nevidím. ale třeba propadne.. nebo propadnu já.. sakra, jen to ne. a když ke mně přišla s brambůrkama a nabízela mi, tak jsem si vzala. mimochodem, jenom proto, aby na ni zbylo míň.
taky dobrý začínat si s někým ze třídy třetí týden v prváku. to už tam jeden pár máme. na druhou stranu.. proč jako ne? těm dvoum co už spolu jsou to přeju, oba jsou hrozně fajn, akorát kádinku se sýrem bych chvíli rozdejchávala. aby bouchla.
ale co. mám zážitek. dostala jsem krikeťákem do hlavy, vyslechla si vyděšený komentář paní učitelky i menší posměšky myšlené v dobrém, kterým jsem se sama smála. alespoň budu mít na co vzpomínat. určitě ta rána obnovila moje mozkový buňky a teď mi matematické výroky půjdou samy. mimochodem, z tělocviku mám za dvě z běhu na šedesátku, 3- za hod míčkem (bohužel se mi headka k dobru nepřičítala) a pak 2- za skok do dálky. doufám, že propadnu z těláku. to by pak moje šprtání bylo k ničemu. kdybychom na matiku měli našeho výtvarkáře. je hrozně fajn. dneska mi pochválil můj výtvor, můj první co jsme dělali. prý jsem udělala něco originálního. nevěděl, že jsem to já a snažil se podle obrázku popsat moji osobu. prý je vidět, že jsem iracionální. co to znamená? líbily se mu moje vzorky. ačkoli mne mrzelo, že to nemám tak dokonalé jako ostatní holky i kluci. oni měli kytičky a já trojúhelníčky. ony zebří motiv a já kreslila kolečka. měli jsme to vyvážit a jsem na sebe pyšná. protože mi to pochválil a v krslení nejsem moc zdatná.
nemluvě o mém včerejším povedeném výstupu ve vlaku. nestihla jsem vystoupit na mé zastávce a jela do jiného města. a ve vlaku ještě ke všemu nechala bundu. prý měl pozdvižení celý vlak. no a co?
jsem dětinská. ale tak proč ne. proč sakra ne.
budu si skákat do louží a budu si zpívat kdykoli budu chtít, ačkoli mi to moc nejde a budu si zakrývat ruce dlaní, když se budu bát. a budu křičet, když se leknu (jako minule, když jsem vyjekla a sýr se ptal, kdo šláp na myš.. tak jsem se přihlásila.. i když tam nikde žádný hlodavec nebyl). a budu si lézt na stromy a budu se smát zásuvkám na stropě, které máe skoro ve všech třídách.
protože nikomu nic není do toho, co dělám.
takhle jsem šťastná.užívám si to. dokud můžu. patnáct mi nebude věčně, no ne?
a co se má stát se stane. někteří lidé přijdou do tvého života jenom aby tě naučili jak někoho nechat jít. jako třeba klobása. a někteří do mého života asi přišli, abych se obrnila trpělivostí. jako kádinka. nezabráním tomu, co se stane. a nebo ano? no, s mýma schopnostma v balení kluků (nulovejma) o tom pochybuju. ale situace budu řešit operativně. třeba kdyby někdy řekla, ať jí někdo vlepí facku, že se zlobit nebude a že tu facku fakt chce, ráda jí posloužím a klidně jí i mírně kopnu.
chlup vždycky říkal, že život je jako žebřík.
tak na jaké příčce teďka jsem?
kde je chlup?
kde sýr?
kde je klobása?
kde kádinka? někde dole, muhaha. ta se nahoru ani nedostane. a nebo možná ano.. a měla bych jí to přát. maminka vždycky říká: 'přej a bude ti přáno.' jenom čekám, kdy se mi to všechno teda vrátí. třeba se mi to vrátí najednou a já budu milionář s obrovskou vilou a bazénem a hezkým chlapem. hihi. bude mi stačit, když budu mít kolem sebe hodné lidi, moji rodinu a přátele a abychom všichni byli zdraví. nestojím o vilu, když v ní budu sama.

joo a není to o tom, že bych si vyloženě říkala 'i can't take it', ale hodí se mi to k téhle situaci. samozřejmě, že to zvládnu. proč bych neměla? na každou svini se vaří voda. i na kádinku. ta se ohřívá nad kahanem. takže to bude rychlý.



Untitled | via Tumblr


dillonovi před třemi dny vyšel nový song na soundcloudu! přidám ho k dalšímu článku. btw. je dost únavný každému na nové škole vysvětlovat, kdo je dillon francis. na staré škole to věděli. ale vlastně je dobře že ho neznají.. alespoň ze něj není další martin garrix. nic proti.

- h.

bullet train.

6. september 2014 at 14:08 | 'hanina.

you can't fly unless you let yourself fall.

možná že je to pro něco dobré. říká se, že všechno je pro něco dobré.
no co. proč by mne to mělo zajímat. jsou to jen čytři roky, jen 29 lidí, jen deset společných měsíců každý rok. to jde.
ale kazit si ten čas nebudu. vím, že si velkou část toho všeho možná dělám sama. a vždyť to nakonec nebylo horší, než úterý, kdy jsem myslela, že jsem udělala největší chybu dosavadního života, když jsem se rozhodla tam studovat.
musím se naučit myslet pozitivně. vždyť za mnou včera přišli ve městě. takže v pondělí je asi řada na mně. bylo mi líto, že jsem jim na otázku, jestli se vidíme na nádru musela říct, že ne. zvlášť když se mne ptal ten hezký spolužák, který vlastně za mnou přišel už po několikáté. mhh, to bude chyba v matrixu.
neměla bych se pořád tak upínat na něco, co je pryč. jedna etapa mého života prostě skončila a čas tak nějak přetočit nejde (i když by to bylo fajn, však víte) a nějak se s tím budu muset srovnat. ale sezením v poslední lavici a přemýšlení proč nemám třicet kilo i s postelí, stejně jako pět mých spolužaček (které vypadají na chlup stejně a balí tam všechny kluky.. a možná i holky, co já vím) si asi k lepšímu místu ve společnosti nepomůžu. ale na co si vlastně stěžuju? vždyť se se mnou baví, ne úplně moc, ale baví se. jediný problém je, že k nikomu nepatřím, tím pádem jsem v bloudění po škole sama a sama jsem vlastně úplně ve všem.
ale to si prý sedne. a protože to zatím vzpřímeně stojí, za chvilku se to začne nudit a sedne si. a třeba si to i lehne, to by bylo fajn.
nepřijdu si jako pesimista, ačkoli tak píšu. včera jsme dostali body za test z matematiky a mně připadl celý jeden bod (jedna polovina bodu za jedno cvičení, druhá za druhé cvičení) a měla jsem strašnou radost, že jsem neměla nulu, i když jeden bod je dost špatný výsledek. z osmi bodů. no, ale nulu nemám. a osmička je sudá a tak jí taky nepotřebuju.
snažím se na sobě nějak pracovat. jsem dost unavená a je to na mně vidět a nejsem schopná se ani ve škole podívat do toho velkého zrcadla, co visí v hlavní aule. vypadám vážně hrozně, ale věřím, že za chvíli se do toho režimu dostanu a nebudu každé ráno vypadat jako po ostré alergické reakci na arašídy, kterou sice nemám, ale vypadám jako kdyby ano a jako kdybych večer snědla celý velikánský pytel ořechů.
ale včera jsem si v parku svlékla kalhoty a v kalhotkách oběhla strom. v bille jsem vlezla do regálu s pitím a na pak s cedulkou na čele s nápisem akce klečela za malýk košíkem koření a instantních polévek a číhala na nakupující lidi. pytlík od brambůrek jsem narvala do poštovní schránky. s kamarádkou conikem jsme tradičně po ulicích řvaly že 'chcem nanuka' a někdo nám odpověděl 'tak si ho kup!'. byla sranda. užila jsem si to. poslední týden jsem mlčela a snažila se udržet v klidu, neklepat nohama a necucat si všechno co mi přijde pod ruku - propisky, tužky a plastové obaly na gumu. a když nic není po ruce, tak mám dlouhé nehty. nebo respektive, měla jsem.
ale přesto za mnou moji spolužáci přišli. vlastně mne to dost potěšilo, ačkoli jsem se zase chovala zvláštně. asi. polovinu času jsem volala s kamarádkou a když už chtěli odejít, tak jsem s nimi kousek šla. chovala jsem se divně. jako vždy, když jsem pod tlakem. ale klepaly se mi nohy takovým způsobem, že jsem byla ráda, že můžu jít. že se neplazím, což by mi bylo podobné. koneckonců, nebylo by to poprvé.

máme spoustu času na to, se poznat. třeba zjistí, že nejsem kravka, že se jen bojím za někým jít. když je to kluk. když měří dva metry a když je hezkej. a když vypadám jak alergik na arašídy. ale ignorování jich taky není fajn.
nějak to zvládnu. vždyť si tím teď prochází i moji bývají spolužáci, a spousta dalších lidí a všichni to zvládnou, tak proč já ne. nejsem nějak nelidská a tak se s tím popasuju stejně jako všichni ostatní lidi.
možná mi pomůže nějaká ta psychologie, kterou se budeme učit. a mamka má nějaká knížky o vzorcích chování a podobných věcech. jen si nejsem jistá, jestli by amatérská psychologická analýza mých spolužáků, kteří z určité části ani neví jak se jmenuju, byla správná a k něčemu by mi pomohla. zvlášť když je v té knize tolik slov, kterým nerozumím. zvlášt když ani já sama nechápu svoje chování, natož chování někoho cizího.
zítra půjdu brzy spát a v pondělí bych se mohla do školy poprvé namalovat. dřív jsem se malovala každý den a tak bych trochou řasenky mohla zamaskovat rozespalost. ale pupínky na nose tím asi jen tak nepřekreju, nebo bych si tím minimálně nepomohla, protože řasenka je černá a černé fleky na nose asi taky moc žádoucí nejsou.
každopádně hodlám kašlat na nějaké nervy kvůli lidem ze školy. hodlám kašlat i na nervy kvůli lidem mimo školu. a hodlám kašlat i na nervy kvůli škole jako takové. nějak to půjde. nějak si zvyknu, nějak to překonám.
nikdo mi nemůže vzít mou bolest, tak proč by mi někdo měl brát mou radost.


- h.

you know you like it.

8. august 2014 at 18:47 | 'hanina.

i wonder what i look like in your eyes.

stačil jeden pohled, abych to všechno pochopila.
slunce mne řezalo do očí a já upřeně hleděla před sebe. snažila se to nevnímat. všechno kolem. ty mezilidské vztahy jsou vážně zvláštní.
procenta, televizní reklamy a tkaničky, co se snadno přetrhnou. a pak mezilidské vztahy. všechny tyhle věci jsou pěkně divný. ty tkaničky obzvlášt.
byla to sranda. chvíli. skákat plnou vahou na zaprášené zářivky, co tu leží už x let. vybuchují pod nohama. kolikrát jsme je tam ničili. až včera mi došlo, že se můžu otrávit. šikulka.čistý vzduch. nohy na sedačce vedle a v uších sluchátka. zase jsem v autobuse sama. ale na obloze vidím duhu, která mne donutila se usmívat celou cestu domů. byla vidět chvilku, ale tady, kde bydlím, duhy nikdy nejsou vidět. a tahle byla krásná, barevný oblouček, který byl vidět jen na pár chvil. ale já ti těch pár chvil náramně užila.
tak mne napadá, ještě že nikdo neslyší, co si myslím. řidič autobusu by se jinak rozhodl zajet někam daleko do lesa a tam mne nechat napospas osudu. takhle pořád vypadám jako nevinná holčička v legínách a oversize svetru. to je ale kamufláž.
chlupe, jestli tohle čteš, jakože ne, tak jseš poslední dobou pěkně divnej a lezeš mi na nervy.

Diplo

- h.

lustbug.

20. july 2014 at 14:55 | 'hanina.

good things take time.

hledím na noční oblohu, dneska je obzvlášť jasno. všechny ty malinkaté ťupky. vyvracím hlavu do zadu a snažím se najít cassiopeiu, což je jediné souhvězdí, co znám. a ještě velký vůz, ten vypadá jako pánvička z cartoonů.
jestlipak se teď taky někdo kouká na hvězdy. pozoruje oblohu a přemýšlí o tom samém, jako já.
nikdy jsem si neuměla uvědomit, že jsme malinkatá nepříliš pravidelná koule, někde. moje fantazie mne nikdy nepustila někam dál. jako bych se příliš držela na tomhle světě. přijde mi to zvláštní, obvykle mám spíš problém se probrat do reality.
né, že by mne to nějak tížilo.
věcmi týkající se mého přílišného fantazírování se už dávno nezaobírám. vždycky mne štvalo, jak si každý říká dreamer, ale když se já zasním (nekoukám do blba, prostě se zasním a vidím v tom rozdíl) a pak se proberu, tak si ze mne utahují. neštvalo mne to proto, že by se mi smáli, ale proto, že opět používají slova, jejiž význam zřejmě moc dobře neznají.
ale abych se dostala kam jsem chtěla.. viděla jsem padat hvězdu. poprvé. a bylo to něco úžasného. co jsem si přála vám nepovím, protože by se mi to jinak nesplnilo. ale ten pocit, když jsem na setinu vteřiny viděla padat kus vesmírného kamínku (hahah, to asi nebude kamínek) byl nepopsatelný.
přemýšlím nad tím, co asi dělá lidi lidmi.
v čem je ten velký rozdíl.
řeč, okay. co dál? vzpřímená chůze.
dál nevím, ačkoli jsem si jistá, že je toho hodně. musí být. i když mi přijde, jako by se někteří neuměli chovat. nemyslím lidsky, myslím nepsaná pravidla slušného chování. takové to, co se očekává. stává se to samozřejmostí, ale pro některé není. je špatné, že to beru jako samozřejmost, nebo je špatné, že on se není schopný chovat férově?
proč vlastně řeším klobásu, když... mi na něm vlastně nezáleží?
přichází mi smska od chlupa, že jde spát a přeje mi dobrou noc. vždycky si vzpomenu na to, co mi řekl. čtyři slova. jedna věta.
všude je ticho. začíná mi být trošku zima. občas slyším zastěkat psy, což mne znervózňuje.
a tak napřímím záda, postavím se a přesně v 00:03 otevírám dveře do domu. a v hlavě se mi opakují ta slova. jsi úžasná, víš to?

http://photos-b.ak.instagram.com/hphotos-ak-xpa1/10540270_1636654016560265_1230331663_n.jpg

- sonny. <3


- h.

latch.

13. july 2014 at 16:40 | 'hanina.

if there are boundaries, i will try to knock them down.

nikdy jsem nebyla vzhůru přes noc. samozřejmě že jsem třeba na výletě usínala ve čtyři.. ale nikdy jsem nebyla vzhůru celou noc. že bych prostě nespala. ale říká se, že jestli chcete opravdu poznat člověka, máte počkat do čtyř do rána a pak si s ním povídat. no, to my si povídali do půl šestý ráno.
nemůžu být takový labyrint. myslím si, že kdyby chtěl, tak mne pochopí. na druhou stranu, taky mu nerozumím, i když vážně chci.
- 'snažím se pochopit tu tvojí logiku ohledně těhle věcí.'
- 'myslim, že se snažís pochopit mne celkově.'
- 'podle čeho usuzuješ?'
- 'kvůli tvé neznalosti vůči mně.'
- 'moje neznalost vůči osobnostem jako takovým je rozsáhlá a týká se i mne samotné, takže to nemůžeš takhle brát. a navíc se ve mně taky nemůžeš vyznat.'
- no já v tobě rozhodně ne. a to absolutně vůbec. to je jak bermudský trojúhelník. dostaneš se do něj, ztratíš se a nemůžeš ven.'
- 'hahaha, takže já jsem bermudský trojúhelník?'
- 'relativně ano.'
je srandovní, jak jeden v druhém tápeme. taky v sobě tápu. taky v sobě tápe. tohle mne nikdy nepřestane fascinovat.
bylo to snad poprvé, co jsme spolu mluvili narovinu. a byli oba vážní. bylo mi to až nepříjemné.
- 'ty jsi ale nikdy nebyla proti tomu (nebo nejspis stale nejsi), abychom spolu něco měli kvůli tomu, že jsi mne měla víc ráda a nechceš si to podělat.'
- 'jo, já tě měla ráda. vlastně jsem nikdy nikoho předtím neměla tak ráda, jako tebe tenkrát. ale je to za mnou. nepodstoupila bych to jen pro pocit, že bych se přiblížila tomu, co bych chtěla.'
- 'počkej, teď mi nějak vrtá hlavou.. ty už se tedy nechceš vracet k tomu, co jsi ke mně cítila?'
- 'vracet se k tomu nechci, protože to nemá cenu a tenkrát mi to celé ublížilo až moc na to, abych do toho šla znova. vždyť jsi napsal, že by vztah mezi námi neměl cenu, když jdu na jinou školu než ty. tak se prostě přes to musím dostat.'
jak po mně někdo v mých patnácti může chtít, abych se vyznala v lidech? nebo abych se vyznala v sobě?
koukám se na to zkresleně. dívám se na to z pohledu, že jsou všichni stejní jako já a udělají to samé, co bych udělala kdybych byla na jejich místě. ale oni se nebojí lidem ublížit a nemají z toho pak špatný pocit. oni se nebojí se hádat, protože je jim jedno, že v afektu něco řeknou, co třeba ani není pravda a tomu druhému to ublíží, nebude je to trápit.
ostatní nejsou jako já. a já nejsem jako ostatní.
když jsem v tomhle věku, tak bych spíš měla běhat po venku, měla bych se smát když někdo uklouzne a spadne, měla bych běhat venku v dešti a šamponovat si vlasy. měla bych s kamarádkou o půlnoci vstát a jít jedna druhou poslepu namalovat, měla bych skákat do hromad sena a pak se škrabat ven. měla bych dělat věci, které dělávám. přijde mi nefér, že mé neznalosti vůči nim a mně samotné tak využívají. když jsou stejně všichni nepochopitelní a když, tak je vlastně ani chápat nechci.. protože pak najednou začnu rozumnět tolika věcem, které mne pak štvou, nebo mne mrzí. i když se mne samotné třeba netýkají. nechci vědět, jak jsou lidé zlí a křiví. nechci ztrácet zty iluze o tom, že dobro vyhrává nad zlem a pravda nad lží. že všechno vždycky dobře dopadne.
začíná mi totiž docházet, že v životě tomu tak prostě není.

I Am Hp Lyrikz - Timeline Photos | Facebook


- h.

ill defined.

9. july 2014 at 12:10 | 'hanina.

if no one thinks you can, you have to.

je špatné se obětovat? riskovat moje a jeho přátelství za skoro sesterský vztah můj a mojí kamarádky?
nelituju toho. nic si nevyčítám, ačkoli uznávám, že je to možná celé moje chyba. celé je to špatné a zvrácené a většinou se to ubírá úplně špatným směrem.
a už dávno nebudu dělat všechno pro to, abych od něj získala odpověď na poslední zprávu.
protože po něm asi chci něco, co mi nemůže dát. já se s tím už srovnala. a teď je v tom moje kamarádka. dělá jí to samé, jako mně.. a to mi vadí, protože si to prostě nezaslouží.
měl asi hodně blbou náladu, nebo já nevím, dokáže ho naštvat tak nějak všechno. snažila se to zachránit a tak se začala ponižovat.
- 'holka jako ty si nemusí mazat máslo na hlavu před klukem, jako je on.'
- 'ale teď s tím souhlasil..'
- 'on by souhlasil i s tím, že je zubní pasta, kdyby ses ho na to zeptala.'
už necítím vztek, žárlivost, ani nic podobného. nevidím ho a jeho já, když si píšem se mi prostě nelíbí, protože ho takhle neznám. psali jsme si jen párkrát během hodin a jinak spolu byli o přestávkách a blbli. měla jsem ráda jeho slutečné já, protože jsem si nikdy s nikým nerozumněla víc. toho jsem měla ráda. ne toho kluka, co je furt tak protivnej a nutí mne se jít proběhnout ven, protože bych ho nejraději virtuálně praštila.
- 'to si nemůžem psát normálně?'
- 'ne, protože od sebe bydlíme daleko, tak si můžem jen psát, místo abychom byli vedle sebe.'
přestává mne to bavit. a už vůbec bych ho neupřednostnila před tou kamarádkou. známe se sice asi rok, ale díky ní jsem dneska tím, kým jsem.
stálo mi to za to všechno. ať se zrzek postaví na hlavu a pleská ušima. ale líbí se mi, jak jsme si navzájem pomohly. protože dneska ráno se mi za to alespoň omluvil a myslím, že se omluvil i jí, ačkoli jsme o tom ještě nemluvily. o mně tolik nejde, mně se omlouvat nemusí, já mu to už nepapám. stačilo jen se nedoprošovat, když chce zrzavá klobása namasírovat ego. stejně to není fér. vůči ní. zvlášť když to ví. a tenkrát se mnou to taky věděl, i když to nepřizná.
je správné se za někoho prát? vždycky jsem to dělala, když nějaký kluk trápil holku ve škole. a ona pak pomáhala mně. takže to nakonec dopadlo tak, že neměli šanci, protože když po někom šli, tak se na ně ostatní sesypaly a prostě ho trápily dokud ta holka nevyhrála. jestli se to tedy dá tak říct. protože nikdo prakticky nevyhrává, jen porazí toho druhého.
tolikrát jsem pak ale fasovala za někoho dalšího, kdo tomu unikl. v zimě chtěli vyválet spolužačku a nakonec jsem tam skončila já. protože jsem jí nechtěla nechat vyválet, když ale za mne se nikdo nerval. tolikrát mne v tom všichni nechali, i když nešlo o takový blbosti, jako je mokrý oblečení od sněhu.
dneska nedocházím k žádnému závěru. protože pořád nevím, jestli je dobré se stavět za ostatní. ale zároveň mi to nepřijde špatné. špatné mi přijde tomu přihlížet a nic nedělat. ale když jde do tuhého, kdo pomůže vám, když jste v koncích?
Tumblr

- h.

disclosure.

7. july 2014 at 13:55 | 'hanina.

stars can't shine without darkness.

na svět se dívám skrz sluneční brýle, ačkoli se sluníčko schovává za mraky už déle než pět minut.
v mracích hledám tvary, které tam vůbec nejsou. vidím tam plyšového mědvěda. ale když pootočím hlavou, je to zase jen mrak. obyčejný mrak, jako všichni ostatní. asi záleží na úhlu pohledu. jestli ho já vidím jako plyšáka, nebo jako mrak. záleží to jen na mně.
a to mne děsí. mé podvědomí si dělá co chce.
svět je tak neuvěřitelně zvrácenej.
lepší se to. ale tuším, že se to dneska zase převrátí.
i když je to na chvilku sranda, být hlavou dolů a vzpříměne vydechovat ve světě, kde nenacházíte pochopení.
nádech, výdech.
upřímně mne zajímá, co se z tohohle vyklube. děsí mne to, ale jsem zvědavá. ta situace mi připomíná levné televizní telenovely, které vysílají před polednem, protože se na ně nikdo nekouká. s tím rozdílem, že v seriálech tohohle typu je konec předem jasný.
zajímalo by mne, jak dobrá v tom jsem. když mi někdo říká něco, co mne uvnitř drásá a já se směju a dělám, jakože je mi to vlastně jedno. a přitom se mi zrychluje puls a uvnitř cítím ten tlak, když máte chuť se rozbrečet. možná v tom zase tak dobrá nejsem.
všem jim ukážu.
stávají se horší věci. mamka vždycky říká, že nejhorší je srážka s blbcem a něco na tom bude.
není první a ani poslední, no ne?

Disclosure

ještě jsem chtěla poděkovat za komentáře u minulého článku, protože jste mne neskutečně povzbudili.. díky :)


- h.

afraid.

5. july 2014 at 14:08 | 'hanina.

it hurts but I won't fight you, you suck anyway.

není to slabost.
slzy nejsou důkaz slabosti.
není to o nedostatku síly.
když něco bolí, slzy jsou přirozenou reakcí, ne? dobře, dělají to hlavně malé děti když se praští o stůl, ale není vnitřní bolest taky správný důvod k pláči?
myslím, že určitě ano.
už proto, že je mnohem silnější a neodezní tak rychle, jako když spadnete z kola a odřete se.
neteče krev. není to vidět. nikdo vás nemůže ošetřit, žádná náplast to nenapraví. nemůžete se schovat. nikam.
nemůžete utéct sami před sebou, v tom je to těžký.
v tom je to neporazitelný.
všechny ty emoce povolují, když ležím na posteli s hlavou na polštáři a brečím. nemůžu dýchat, otravuje mne ta potřeba nového kyslíku. teď je pro mne přednější že to povoluje. to sevření uvnitř nemizí, ale už to není tak silné.
dokud se znovu nepotřebuju nadechnout.
chce to zápalky. proč mne to vždycky tak uklidňuje. sednout si k ohništi na zahradě a čmárat na papír, který nakonec zapálím a sleduju, jak plameny pohlcují všechny mé napsané myšlenky, starosti. změní se v prach a dým, který stoupá vzhůru. nic víc to není. jen prach a dým.
ale stejně to nezmizí, i když mám na chvíli prázdnou hlavu. na malou chvilku, než mou mysl zase začne křižovat tisíce nových myšlenek, vzpomínek, představ a nevyplněných snů, nevyřknutých přání.
než vstanu a se sluchátkama všechno poleju vodou. líbí se mi, jak to syčí. v tu dobu už ale zase nemám klid.
odezní to, když budu bojovat. vím to. ale netuším, kde najít sílu.
nejsem první, ani poslední, co se takhle cítí. ale jak se s tím poprali ti, co to mají za sebou a jak se tomu vyrovnají ti, které to čeká?
asi si každý musí najít cestu sám.
takže.. jdu hledat.
držím palce všem, co taky hledají. nikdy nejste sami. vím, že ne. i když těm pocitům se ubránit nedá.
všechno se dá překonat.
věřím tomu. tak naivně tomu věřím.
(16) Me gusta | Tumblr

- h.

xxx 88.

1. july 2014 at 19:27 | 'hanina.

you think I'm just too serious, i think you're full of shit.

- ... 'to je jako bych ti napsal, abys mne přestala mít ráda'
- 'kdo říká, že tě mám ráda?'
...
- 'ty mne máš rád?'
- 'já jo'
- 'jo, já tebe taky..'
byla to rána pod pás.
všechno.
ale co bych vlastně čekala. varovali mne. jako bych s tím počítala. ale na takovéhle věci se připravit nedá.
byla jsem neuvěřitelně zaslepená. viděla jen to, co jsem chtěla. a nebo.. takový prostě je, když... mne nevidí. píše blbosti. já taky. prý je to humor.. ale kolik toho by mi vlastně doopravdy řekl, kolik by toho udělal. moc dobře vím, jak to vždycky dopadá. koukáme na sebe, oba v očích nevyřčená přání. potichu, beze slova. navzájem si čteme myšlenky, ale jeden druhého se bojíme dotknout.
vlastně je to do určité míry sranda.
ale některé věci vtipné nejsou. tohle procitnutí bolí. protože jsem posledních několik měsíců žila ve lži.
kterou jsem říkala sama sobě..
vlastně z toho nejsem zdrcená. jenom jedna moje polovina. ta, co ho má fakt ráda, i přes to všechno. jenomže se to všechno mísí s nenávistí.
ruce v pěsti, nehty se mi zarývají do dlaně. křečovitě zavírám oči. tenhle pláč není lítostí, ale vzteky. jak jsem na to mohla přistoupit. co je vlastně zač? nejradši bych mu vážně strojkem vyholila pěšinku uprostřed hlavy. vždycky jsem na něj koukala na obědě a přemýšlela o tom, jak super by to bylo. co by pak asi dělal. a jestli by jeho hlava splaskla, protože někdy mi vážně přijde úplně dutej.
ta čočka, co jsem za to dostávala za to nestála. když se to dostalo ven rýpaly do mne spolužačky a poslední dobou i do mne rýpe i mamka. a já se ho vždycky zastávala. mám ráda některé jeho stránky. nevadí mi, jak vypadá. že je zrzavej, nebo že by fakt potřeboval poupravit účes, protože to má odrostlý. je mi jedno, že vždycky chodí nabalenej a nikdy si nesundavá mikinu a ani bundu, pokud nemusí. ale některé nechápu. za ty by si fakt tu pěšinku zasloužil. je urážlivej jako holka, za to zákeřnej stejně jako každej kluk. v některých věcech je strašně bezohlednej.
je těžký, když se sejdou osobnosti jako je moje a jeho. nehodláme se omlouvat. nehodláme se doprošovat. jsme tolik rozdílní a pořád tolik stejní. je to jako kolize. kolize dvou světů..

- 'v tobě se vážně nevyznám.'

ignoruju ho tak, že na mne mával a já o tom nevím. on si vlastně ani neuvědomuje, jak těžké to bylo. ze začátku, pak mne to začalo bavit. myslí si, že se nic nestalo. a ona je to vlastně moje vina. typickej chlap, ale alespoň něco je na něm chlapského, nikdy jsem totiž tak ješitnou ženskou nepotkala.
největší problém je, že ani já se v sobě nevyznám. co po mně vlastně chtějí?
chce to čas. nějak se to musí vyřešit. třeba rozzuzlení nepřijde samo, ale nějak to jít musí..


navíc - někde, docela blízko,v německu bude deadmau5, v praze calvin harris a na colors of ostrava mø.. a já nemůžu nikam, což mne štve. už mi utekla ellie goulding a the 1975 a hrozně mne to štve.. ale alespoň tady byli, diplo nebo dillon ani nikam blízko nejezdí :/

Untitled

- h.

memories come in flashbacks.

16. june 2014 at 20:50 | 'hanina.

i'm such a teenage fool.

někdo mi klepe na rameno. stojí na levé, ale klepe na pravé, abych se otočila a on stál na druhé straně. vím, kdo to je. schválně se otočím. act like a lady, think like a boss. u mne je to spíše hraj hloupou, ale mysli jako boss. lidé mne znají díky rozhlasu. nebo tedy, znají moje jméno. musí vědět, že nejsem tak hloupá, jak se chovám. ne schválně, ale někdy se chovám hloupě.
dotyčný je přede mnou. chceš předbíhat na obědě? tůdle!! tlačím se mezi něj a nějakou další osobu, jejíž tvář ani jméno nevím, protože jsem ho nevnímala jinak, než jako pohybující se objekt, kterému bych se měla vyhnout. vlastně.. teď mi dochází, že to byla moje kamarádka. asi. vycházím z dedukce, že si šla sednou ke stolu s odstupem přede mnou. pereme se o tác, přehazuje mi věci (po tom co jsem si ho poctivě vybojovala..) na modré ploše a já mu beru peněženku a odcházím.
co to kurňa dělám. nebylo to náhodou act like a lady? já nejsem lady, já jsem idiot.
sedá si ke stolu naproti mně. jsem zvyklá ho nevnímat, nekoukám se na něj. kope mne do nohou, je nezvykle troufalý. tedy v porovnání s jeho obvyklým 'normálním' chováním.
máme vdolky. koušu okraje, ale nechci se opatlat od šlehačky, což mi většinou moc práce nedělá. chci být dáma. dáma. dá - ma. to je zvláštní slovo.. a k někomu, kdo si včera koupil tričko s nápisem 'fuck you' to moc nesedí.. kamarádka mi ji chce napatlat na nos. a tak si já na nos obtisknu celý vdolek. přičemž kamarádka sedící po mé levici mi do obličeje strčí celé jídlo, takže mi na obličeji rozmazala všechna šlehačka.
dobře, za tohle můžu jenom z půlky. vždycky jsme chtěla dortík obtisknutý do obličeje.. škrtám si položku na mém (zatím) neexistujícím before i die listu. dobře, možná je tohle trošku trapas. jsem dáma i s dortíkem na xichtě?
po tom, co mi šlehačka ukápne na kalhoty vzdávám veškerou snahu o chování dámy.
v řeči po něm střelím očima a vidím jeho výraz. výraz štěněte se záblesky lumpáren. zeleno - šedivé oči mluví za něj, aniž by říkal něco víc, než moje jméno. něco se v něm mele. a způsobila jsem to tím, co jsem řekla. věděla jsem, že tohle s ním hne. ale nechápu, proč mám potřebu to dělat. ten tón, kterým říká moje jméno je něco, co se mi zařezává hluboko do uší. tohle říkal dřív. tahle to říkal dřív. před tím vším. proč mám takový pocit, že mi to chybí.
možná mi nechybí on, ale ty vzpomínky.
ten pohled mi prozrazuje všechno, co mi chce říct. je až vtipné, jak snadno je čitelný. znám ho. znám sebe. nezapomínám na to, že máme některé věci společné. nikdy bych neudělala to, co udělal on. ale do té doby jsme byly dvě duše. tohle přesně dělám já. je to jako odraz v zrcadle.
já ho nenávidím, ale zároveň mám pro něj slabost od chvíle co jsme ho poznala.
.. only you can make me come alive.. kurňa, ta šílená písnička mi hraje v hlavě už od rána.
cítím to. ten tlak tu byl vždycky. předtím, i potom. tentokrát mi to dlačí na záda a drtí plíce, které mi pomalu vypovídají službu.
už na mne nemluv. nechci, aby se to všechno vrátilo sotva jsem se z toho vyhrabala. přišlo to v nesprávný čas. nechci se znovu řítit někam dolů. tam, kde jsem byla. za pár dní mám poslední zvonění, dopřej mi klid. a nebo víš co? ať je sranda.
ten pocit, kdy mi vítr pročesával vlasy a já věděla, že padám někam, kde mne čeká srážka se zemí..ten pocit si pamatuju až krutě dobře. věděla jsem, že ta srážka přijde, ale nevěděla jsem, za jak dlouho. nakonec to bylo horší, než jsem čekala.. byla jsem svým vlastním závažím, zachytávala jsem se za obláčky své vlastní naivity, své víry, která mi to všechno zhoršovala. udělal ze mne někoho jiného a docela bych i věřila tomu, že to nebylo schválně. nic to ale nemění na tom, že mne srazil jak při americkém fotbale.
tohle plánuju už od únoru. takže.. proč ne. půjdu za ním, vyřešit to. bože, moje naivita je až směšná. zítra po hodině bych za ním mohla jít. co můžu ztratit. příští týden všechno končí. vyčítala bych si to, že jsem zahodila příležitost. čekala jsem, kdy budu schopna s ním mluvit bez toho, aniž bych se rozbrečela. teď za ním nejdu abych to zachránila, ale abych za tím udělala čáru.
proč mne dnešek tak rozhodil?!
cítím, že se něco podělá.. protože nikdy mi nic nevychází podle plánu.. je to zkušenost.
ten zbytek toho, co bylo.. to, co teď doutná buď vzplane, nebo vyhasne napořád..

edit 17.6. {den poté} - sedím v učebně. v půlce hodiny sem dříve chodil, pak přestal a dnes se ke staré tradici vrátil. nevšímala jsem si ho (jak je mi zvykem). i když jsem byla zády, věděla jsem, že na mne kouká a když jsem se lekla a škubla sebou (pustila jsem si písničku a ta byla moc nahlas) na mne začal mluvit a pokračoval tam, kde včera začal. už je to dlouho, co se mi naposledy udělalo takhle zle, když stál někde poblíž, naučila jsme se ho ignorovat a nebo ho přijímat, jako by stál za zdí a nenechala si od něj jakkoli hýbat těmi motýly, co se mi v břiše skrývají už delší dobu. i ty jsem zazdila.
klepala jsem se jak osika a cítila jsem, jak mi srdce běží rychleji.
a víte co, já to zvládla. ačkoli jsem sebou málem praštila o zem a po tom, co jsem viděla jak příšerně rozklepaná jsem jsem se divila, že vůbec mluví.
nepočítala jsem s reakcí jinou, než 'proč' a nebo 'ne' a tak jsem se nepřipravila na odpověď, kterou mi dal. zítřek bude překvapení. ale alespoň jsem tím dokázala, že jsem větší chlap. protože tolik odvahy, co jsem dneska prokázala.. jsme na sebe prostě pyšná. jediné v čem cítím zádrhel je, že mi to nepřišlo trapné, ačkoli by lidé řekli, že to trapné bylo. už dlouho jsem se necítila trapně, i když bych měla.. je snad se mnou něco špatně? nebo je to o tom, že se ze mne stává dáma? no to asi ne.. hehe. určitě tomu brzy věnuju článek, no však to znáte.
jsem fakt pako.

Sleep



- h.

revolution.

9. june 2014 at 11:28 | 'hanina.

revolution.

nemůžu je nechat vyhrát. nemůžu je nechat mne zlomit. nikdo nemá dost síly na to, aby to udělal. už dávno ne.
zvykla jsem si na pohled skrz prsty. oni mi nemůžou ublížit.
nemůžou. to slovo je zvláštní. jak to můžu vědět? jak si můžu být jistá? znám se. ten štít mne chránil i před tím, co by mne zranilo. a já tomu čelila a vydržela to. mám tlustou kůži a elastické srdce. ta písnička [xxx] vždycky všechno vysvětlila za mne.
nemožné. nemožné, nebo nemožné? jak pro koho. teda, asi. jde o víru. nevzdávat se.
kdo vlastně určije, co je možné a co ne? kde jsou ty hranice?
oni jsou ti, co se mají stydět. schovávají se za roušku věčné spokojenosti a přetvářek, aby zapadali. možná je problém v tom, že jsem na všechny až moc jiná. nebo oni jsou moc jiní. třeba jenom žiju ve společnosti divných lidí, kde jsem jediná normální. místo aby mne nazývali jinou by ye měli zamyslet nad vlastní rozdílností.
je to sranda. do jaké míry mne mají rádi ti, co to říkají? slyším chrochtat svini někde mezi mými kamarády. je to někdo, kdo mi to nepřeje. kdo mi nepřeje to, že žiju. že si užívám, že si dělám co chci a je mi to jedno, co si myslí. vykašlala jsem se na ty, co kašlali na mne. a teď by se chtěli kamarádit.
jsem tvrdohlavá. ví, že si budu dělat co chci. chybí jim odvaha, kterou mám já. pomlouvají mne za to, že žiju. zatímco oni se drží při zemi. oni mrhají časem, kdy to taky můžou udělat.
proč bych to neměla dělat, proč jako ne. proč bych se měla chovat jako dospělá, když dospělá nejsem. a co vlastně jsem? adolescent? nejsem ani dítě, ani dospělá. jsem duše dítěte uvezněná v těle, které se blíží dospělosti. fuck.
a proč bych měla pít alkohol, když nechci. oni se vsázeli, že se opiju. a hádejte, kdo pak stál střízlivý mezi lidmi, co nad sebou neměli kontrolu. cítila jsem se povýšeně, jako bych si mohla dovolit rýpavé poznámky, protože já o sobě vím. připadala jsem si jako vítěz. dobře, možná jsem to ochutnala. měli tam nějaký šráčkoviny, tak jsem si říkala, že bych měla vědět, o co nepřicházím. všechno, co pili bylo pěkně hnusný. nevím, proč jim to vlastně chutná. jde o postavení ve společnosti. dva spolužáci hráli, že jsou opilí. další řekl, že 'jestli si chce udržet postavení mezi klukama, tak si musí dát alespoň trochu'..
kde to jsme, sakra. já šla s dalšíma dvěma holkama na molo koukat na hvězdy. a byla to nádhera.
moje mamka ani táta nepijí. táta je abstinent a mamka si dá občas šampáňo na oslavách. nejsem zvyklá na opilé lidi. a najednou byla celá moje třída a pár dalších z jiné třídy úplně na mol. moji kamarádi. vypadali stejně, pořád to byli oni. ale chovali se jako cizí. nemám pro to pochopení.
proč mne vlastně mají rádi, i když jsem jaká jsem? nechodím s nima chlastat, věčně je prudím. proč se se mnou kamarádí?
no, radši se v tom rýpat nebudu. možná to ani vědět nechci.
it's a revolution..
no co, za dva měsíce budu v novém kolektivu. bojím se, aby mne přijal. naší třídu letos spojili a taky si na mne dlouho zvykali. ale nakonec mne přijali hodně dobře. zapadám i s tím, že jsem uřvaná a aktivní a já nevím co. co když tam budu odstrčená? kamarádi si ze mne utahují, že mne budou šikanovat. no, to vím, že určitě ne, protože jsem na holku vcelku rváč. jsem schopna porvat se i s našima klukama. do určité míry..
až se jednou otočím a uvidím je dole, pak to pochopím. já mířím víš. chci cestovat. chci toho tolik zažít. říkají mi, že toho nikdy nedosáhnu. ale já budu makat.
a pak jim jednou pošlu pohled z anglie, nebo ameriky, jak jim slibuju.
je to víra. chtíč. síla.
jsem to já.
ta, co se uzavírá do bubliny, kde ostatní ignoruje. ta, co běhá po chodbách a vlasy jí vlajou, zatímco na ni koukají s úšklebkem, jako by mi říkali, že jsem blázen. myslím, že kuchařka co letos nastoupila si to fakt myslí.. :D ale jinak mne na škole znají a ví, že jsem normální..
nikdy není pozdě. prý..



- h.

i'm done with giving a fucks or shits. totally.

3. june 2014 at 18:54 | 'hanina.

idgafos.

mám chuť vstát z téhle židle. jít ven. a začít křičet. křičet sprostě, nahlas, křičet nesmyslné a nedokončené věty, nebo jenom slova, která by měla význam jen pro mne. mám chuť jet do města a stoupnout si na to nejvyšší místo, kam se legálně dostanu a udělat to samé. říct všem, jaký na ně mám názor. zpívat. pískat. ječet. chci řvát a všechno světu říct. že začínám znova. že kašlu na to, co bylo a že teď se nehodlám zabývat tím, co bude.
chci vzít marshmallowny a házet je dolů, chci natrhat kytky a dát je starším paním, které chodí samy a vídám je s těma narvanýma taškama z alberta, kterým nikdo nepomůže. chci jim pomoct. chci házet malé kamínky dolů a balónek nafouknutý heliem pustit a nechat ho odlétnout, zatímco by se mi hrnuly slzy do očí, protože by mi to bylo líto.
mám chuť vyběhnout ven v krátkém tričku a šortkách, nebo klidně v plavkách, jo, to by bylo ono. a ve dvoudílných, ne v jednodílných a neřešit kdo se kouká a jak v tom vypadám a jestli mám na to postavu, měla bych se těch mindráků zbavit, ať už jsou oprávněné nebo ne. šla bych bez řasenky. a vždycky jsem toužila projít městem s namydlenou hlavou. prostě to někdy zkusím. a nebo bych tohle vážně mohla udělat. to zní jako plán. vždycky jsem chtěla vědět, jak by lidé reagovali, kdybych opravdu prošla davem (i když tady u nás davy nejsou.. protože tu nežije dost lidí na to, aby se tu dělaly třeba i malé skupinky) a měla namydlené vlasy. asi zavolám kamarádce a uskutečníme to. myslím to vážně. a pak vyšplhat na strom, nebo skočit šipku do křoví. a nebo se oklepat a pocákat tou pěnou všechno okolo. nééé počkat na déšť a nechat to mýdlo opršet. a chodit do obchodů a čekat na reakce, protože nikde není napsané, že se do obchodů nesmí s namydlenou hlavou. píšou tam obvykle jen o jídle a o psech, nebo ne? ale stoupla bych si jenom do dveří, protože už je mi patnáct a mám občanku. aby na mne nezavolali policii. kamery jsou všude. ale i tak bych byla rebel.
pak vzít toaleťák a omotat tím nějaký keř. vzít takové ty spreje na stromy a obarvit to na červenou, nebo křiklavě zelenou. a nebo bychom tam mohly napadlat oboje.
a nakonec si vzít stříkací pistolky a udělat válku. i když, nejlepší by byly balónky naplněné vodou. právě se zrodil nápad na školní výlet, kam jedu ve čtvrtek. pistolky už vlastně mám. a teď ty balónky.
a pak se ještě klouzat po podlaze v obchodě. milk prank. né nic tam vylejvat nebudu, ale válet sudy po obchodě, to jsem ještě nezkoušela. po škole jo (a nebyla to jen naše škola), ale obchod se zdá mnohem lepší.

chci udělat všechno, po čem jsem kdy toužila, ale bála se. koupit si hasičí přístroj a někam ho vystříkat, třeba na pole, tam bych nikoho neohrozila. ale vždycky mne zajímalo, jaké to je. ale to je asi trestný. tak bych skříkala u nás na zahradě, ta je naše, všem to může být jedno.

je mi patnáct. a já pořád řeším co bude. mám toho dost. cítím změnu, je to ve vzduchu. kdy mám dělat blbosti, když ne teď? proč to plánovat, když to můžu udělat. o co jde. trapas? co je to vlastně trapas? copak by mne ti lidé znali? né vážně, co je to trapas? jde o ostatní, nebo o ten strach z toho, co máme uvnitř? proč se starat o ostatní? proč řešit, jestli nás někdo uvidí? oni si pak uvědomí, že promrhali čas, kdy mohli udělat to samé, jako bych udělala já.
chci mít na co vzpomínat. asi si vyholím napecut. ne vážně, chci to udělat. bude dost času na to, aby mi vlasy dorostly. mamka i táta souhlasí, pokud to bude v míře, což bude, protože to nechci do půlky hlavy. jenom decentně. mám vlasy pod prsa, sidecut bych si udělala, ale všichni si to dělají kvůli swagu často ani neví, jak se skrillex píše, ale hlavně že to mají na sklirexxe a poslouchají biebera.. (btw. oni to fakt takhle píšou -.-) a já si to vyholím i kvůli té hudbě. side ne. půjdu na školu, kde by to nemuseli přijmout. bylo by to moc, vycouvala bych, svoje vlasy mám ráda. ale napecut si prostě nechám udělat.
a ten vyholený proužek bude připomínkou toho, jak jsem začla žít. jak jsem se vzepřela všem těm upjatým lidem, co se starají jen o budoucnost a nedovolili mi tohle udělat už dávno. už mne to nebaví. chci žít. chci si užít ten čas, co tady strávím. mám dost toho, jak mi život protéká mezi prsty.

i don't give a fuck or shit.
- to je přesně ono. potřebuju takovejhle přístup. plánovala jsem dokonce i přestat plánovat a začít myslet takhle.proč vůbec plánuju něco takového? nejsem pitomá? jsem hrozně pitomá.

když ne teď, tak kdy?

chci být volná.

-

- h.

raise your weapon.

31. may 2014 at 15:36 | 'hanina.

how does it feels like to watch it burn?

vždycky se říkalo, že všechno zlé je pro něco dobré. když jsem měla období, kdy nic dobrého nebylo, říkala jsem si - co mi tohle přinese? a teď, když se koukám zpátky vidím, že to opravdu k něčemu bylo.

celá ta situace všechno změnila. obrnilo mne to, posílilo. trošku drsný způsob. ale pomohlo to.
změnil se můj pohled na svět, na lidi okolo i na mne samotnou. přestala jsem se příliš zamýšlet nad budoucností. říkám si 'jestli ne teď, taky kdy?' a pak udělám něco, co se stane mou další vzpomínkou.
na lidi okolo se dívám jinak. už se o ně tolik nestarám. přestala jsem se snažit zachraňovat něco, kde to nemělo cenu a já to věděla.
když jsem včera procházela městem, přemýšlela jsem nad tím, jak jsem to dřív dělala. jednu dobu jsem ani nebyla schopna projít chodbou plnou lidí. nechtěla jsem je potkat, vyhýbat se každému z nich. nechtěla jsem je vidět. než jsem se naučila je přehlížet. upřeně hledět před sebe. bylo to těžký a ze začátku mi to nešlo.. ale na konci jsem já byla ta, co šla a on se jí vyhýbal. nic jsem neslyšela. měla jsem sluchátka a na každou těžkou dobu jsem vykročila pravou nohou, do rytmu, abych nezpomalila a nevrátila se.
zvykla jsem si více na nepochopení. styl mého oblékaní, chování, přístup k životu, nebo hudba. lidé se rozdělili na skupiny kdy mne má jedna sorta ráda a druhá mne nechápe. ale čelím tomu lépe. už se nesnažím se jim všem zavděčit. měnit se podle ostatních. je fajn dělat si všechno podle sebe.. je fajn jet si svoje. nechápu, jak jsem mohla být ze všeho tak vystrašená.
umím na plnou pusu říct svůj názor. naučila jsem se stát si za tím, co si myslím. naučila jsem se čelit nesouhlasu.

takže co se má stát se asi stane. a vždycky je z toho něco dobrého. ale i spousta zlého..
takže ze mne jedna holka a dva kluci udělali nového člověka. vtipné. zlomené srdce opravdu lidi mění. jestli je to změna k lepšímu nebo horšímu se dozvím až s odstupem času. ale proč se tím zabývat, když jsem teď šťastná. neuvědomují si, jak mi ublížili. ale neuvědomují si ani, že toho člověka, který se jim vzpírá ze mne také udělali oni. proč bych jim měla vycházet vstříc. proč bych za nima měla chodit, ať si přijdou. nejsem jako ona, co dolejzá. ale nemám problém přijít, když mají zájem.

jsem na sebe pyšná, protože mi přijde, že to všechno za něco stálo. noci, kdy jsem bdila a koukala do stropu, dny, kdy jsem se musela dívat na to, jak se ke mně otáčí zády můj nejbližší člověk, když nepočítám rodinu. ty pohledy do zrcadla, kdy jsem se nepoznávala. ty obědy, svačiny, večeře, které jsem nesnědla, protože jsem prostě nemohla. ale já tomu čelila. chodila jsme do školy, i když jsem věděla, že můžu zůstat doma. já to nevzdala.. já válčila.

asi takhle nějak vzniká bojovník.

mimochodem, tahle písnička vystihuje snad všechno, co jsem jim kdy chtěla říct.. raise your weapon..


- h.

ignorace světa.

23. may 2014 at 21:02 | 'hanina.

in the forest.

s každým krokem slyším tiché křupnutí klacíků pod nohama.
jeden, dva, tři kroky. křup, křup, křup.
nádech, výdech. čistý vzduch. sedám si do mechu. slunce mi svítí na špičky bot.
bass drops.
závírám oči.. relax.
proč se vlastně zatěžuju záležitostma, které nemůžu vyřešit? ať si každý dělá co chce. ať se moje dříve zvaná nejepší kamarádka postaví na hlavu. a ať pleská ušima. nehne mne. teď ne. už ne..
a já vlastně ani nevím, co se stalo. každopádně mám jiné kamarády.. kamarády, kteří se mne nesnaží usměrňovat, když dělám blbosti. oni se ke mně připojí. a o tom to asi je.
došlo mi to až dneska.. tolik jsem si dnešek užila. i bez ní.
lidé opouštějí, lidé zapomínají.
nejdůležitější je tenhle okamžik.. nic víc nepotřebuju. hudba do uší, paprsky slunce na špičkách bot. jo, právě ten paprsek na botách se mi líbí nejvíc.
s tou hudbou, co mi bije do uší si ani nespočítám tep. jako by mi ten drop rozhazoval rytmus.
chci zastavit čas..
nechte mne tu ležet.
nechte mne přemýšlet.
nechte mne snít..
nedržte mne, když chci létat..
protože mi stejně nezabráníte.

MORE PHOTO

- h.

city, které zbyly.

20. may 2014 at 20:33 | 'hanina.

unbroken.

věděla jsem, že přijde. potkávali jsme se tu každý úterý. slyším jeho kroky. ten rytmus jako by mi rozhazoval tlukot srdce. když přichází, cítím prázdnotu a zároveň jsem přeplněná. vím, že tu je, i když se neotáčím. je mi ukradený, zároveň poctivě přemýšlím o každém kroku, který udělám.
za zády slyším jeho hlas. 'teda hanko,'.. obracím se. jsou tu jen dva, díky bohu. chci zase slyšet, jak mi říkaval dřív. 'haničko'.. proč to chci pořád vrátit, když jsem se dostala ze stavu, kdy jsem v břiše cítila zoo, když jsem ho potkala? moment, haničko mi vlastně řekl nedávno. a já ho za to chtěla praštit. vlastně pořád chci.. chci mu oplatit tu bolest. ačkoli fyzická boelst se s tou vnitřní nedá srovnat.
v jeho očích se míhá plachý záblesk. nechápu proč. odhrnul si vlasy z čela, pro jednou. má obličej v dlani a nemluví. přemýšlí, co mi řekne a až pak to udělá. přitom už nic pokazit nemůže, už to nemůže pokazit víc, než doposud udělal. vlastně jsme za to mohli oba.. i když upřímně nevím, co jsem udělala špatně, pokud jsem vůbec něco udělala dobře.
byli jsme dva vyplašení a zmatení. uvnitř jsme stejní. přes to všechno si myslím, že jisté povahové rysy mne a jeho se naprosto shodují. jako by říkal a dělal věci za mne. my dva bychom spolu změnili svět. já a on. my dva ano.
.. můj svět se vlastně změnil. v lednu se ze mne stalo tělo bez duše, kterému se bortil celý svět. a mohl za to on. dobrá, ještě jedna z mých kamarádek. pořád nevím, jak ji mám nazvat. mám ji ráda, ale ubližovala mi jako nikdo.. a tohle přátelství není. tohle ne.
pamatuju si na tu dobu, pořád se mi to vrací. ty pocity, ta bolest. ty dny, kdy jsem buď brečela, nebo seděla ve tmě v pokoji a polouchala hudbu. nemám ráda tmu. ale já tenkrát nejraději seděla ve tmě. z milovníka soulu se stal někdo, kdo poslouchá electro. z někoho, kdo se neplete do cizích věcí se stal někdo, kdo chce pomáhat jinak, než dřív. chci pomáhat víc, chci pomáhat těm, nad kterými každý zlomil hůl. i já jsem se s nimi třeba ani dříve nekamarádila.. ale když pomoct potřebují.. nikdo si nezaslouží cítit se tak, jako já tenkrát. na druhou stranu, tenkrát se ke mně všicni otočili zády.. všichni.
ale.. naučil mne, jak ignorovat lidi. a za to jsme ráda, protože jsem to nikdy neuměla. až když jsem jeho zazdila natolik, že jsem koukala skrz jeho všechno, jako by byl průhledný. dívat se za ním. ve sluchátkách bušení basů. přesně proto jsem to začala poslouchat. když jsem ho měla potkat, nasadila jsem si sluchátka a šla jsem chodbou. vykračovala jsme na první dobu, abych se nezastavila, nebo neuhnula. ta hudba je dokonalá izolace od světa. nenáviděla jsem ticho. ale nesnesla jsem zpěv v těch písničkách.. a edm mi hrozně pomohlo.
bylo to snad poprvé, co se se mnou začal bavit, když přišel. od té doby, co jsme se beze slov rozešli byl jednu dobu zamilovaný do mé velké kamarádky a teďka do jedné sedmačky, se kterou taky občas prohodím pár slov. vystřídal kamarády už ve všech třídách. panebože, vzdyť je na střední. pohradají jím a pohrdali jím vždycky. jen já ne. soudili ho podle vzhledu, ne podle toho, jaký se mi jeví a to byl ten problém. dívali se na mne a říkali mi, že mám na víc. soudili ho podle vzhledu... to je takový problém pochopit, že já ho zbožňovala za to, jaký je.. nevadilo mi, že si pod ofinou skrývá skoro celý obličej.
abyste si neřekli.. já nejsem z těch, co se zamilovávají do každého. tohle je poprvé. děsí mne, že na 100% vím, že to není naposled..
už dlouho jsem říkala, že jsem se přes to dostala a až teď můžu říct, že je to pravda. nemyslím na něj už 24/7, už mnou neprojíždí mráz pokaždé kolem mne projde. tyhle myšlenky se mne budou držet ještě dlouho. ale on mi už za nic nestojí.
našla jsem znovu důvod proč si užívat života. tohle je zkušenost a asi se to mělo stát. teď sice nevím proč, ale určitě to poznám. všechno se přece děje z nějakého důvodu.
jeden z těch důvodů je třeba poučení, že se nikdy, nikdy nesmíme vzdávat.

-

- h.

ti, co mají přednost.

17. may 2014 at 19:27 | 'hanina.

those, who are prefered.

procházím se chodbou a v uších mi hraje můj poslední největší hudební objev. dívám se do tříd, kolem kterých procházím a doufám, že na mne nikdo nemluví, protože je těžké jim vysvětlovat, že dillonovo hudbu upřednostňuji před reálným, skutečným světem. ani jeden z nich to nechápe. hudba je můj útěk a kdykoli se mne snaží dostat zpátky na zem, cítím se jako by mi nasazovali želízka. chtějí mi bránit.
něco se stalo. nevím, co přesně se ve mně změnilo. nikdy jsem neměla touhu od reality odpočívat. nikdy jsem necítila touhu utíkat.
vždycky se našel někdo, kdo měl přednost přede všemi. teď, když nemusím a ani nechci někoho upřenostňovat, nepreferuju nikoho. když mám sluchátka, tak opravdu nechci s nikým mluvit. pokud je mám ráda, jsem ochotna se toho vzdát.. vyjímečně. ale není to o tom, že by někdo měl výsadní právo, jako tomu bylo dřív. taky ne vždycky si najdu čas pustit písničku, když jsem s kamarády a tak se vyhnu zbytečnému vysvětlování proč co poslouchám a jestli se mi to vážně líbí. tím se problém z půlky sám řeší.
protože pokud jsou to kamarádi, lidi, které mám ráda tak jsem ochotna se toho pocitu vzdát a normálně s nimi komunikovat. protože mi za to stojí.
ale kdo vlastně dává přednost mně? kdo je ochotný se pro mne nečeho vzdát, vyjma rodiny? proč se neustále snažím rozkrájet se pro všechny a když jsem to já potřebovala, tak všichni dělali jakože o ničem neví? nesnáším to, jak jsem na ostatní hodná. protože nabízím pomocnou ruku i těm, co mi ubližovali, těm, co byli můj důvod, proč jsem tu ruku potřebovala, ale nikdo mi ji nepodal. tehdy se zrodila ta touha utíkat. tehdy jsem nechtěla s nikým mluvit. tehdy se stala ta změna.
možná bych se měla obrnit jinak, než sluchátkama a hlasitostí na maximum. dávát přednost jen těm, co preferují mne samotnou. nemám ale velice vyvinutou schonopnost říkat ne. co teď? i když tím stěžuju situaci jenom sobě, vždy mám výčitky, když někomu nevyhovím. kdybych se to naučila, bylo by po půlce problémů.
každopádně by mne měli nechat utíkat, vždyť se stejně jednou musím vrátit. navíc se chystám mnohem dál než do mého vesmíru, kde vybraní jedinci neexistujou. a ti si za to navíc stejně můžou sami, tak proč bych se jim měla přizpůsobovat. vždyť oni nejsou ti, co mají přednost.

Music + World - | via Tumblr

- h.

 
 

Advertisement