city, které zbyly.

20. may 2014 at 20:33 | 'hanina. |  thoughts.

unbroken.

věděla jsem, že přijde. potkávali jsme se tu každý úterý. slyším jeho kroky. ten rytmus jako by mi rozhazoval tlukot srdce. když přichází, cítím prázdnotu a zároveň jsem přeplněná. vím, že tu je, i když se neotáčím. je mi ukradený, zároveň poctivě přemýšlím o každém kroku, který udělám.
za zády slyším jeho hlas. 'teda hanko,'.. obracím se. jsou tu jen dva, díky bohu. chci zase slyšet, jak mi říkaval dřív. 'haničko'.. proč to chci pořád vrátit, když jsem se dostala ze stavu, kdy jsem v břiše cítila zoo, když jsem ho potkala? moment, haničko mi vlastně řekl nedávno. a já ho za to chtěla praštit. vlastně pořád chci.. chci mu oplatit tu bolest. ačkoli fyzická boelst se s tou vnitřní nedá srovnat.
v jeho očích se míhá plachý záblesk. nechápu proč. odhrnul si vlasy z čela, pro jednou. má obličej v dlani a nemluví. přemýšlí, co mi řekne a až pak to udělá. přitom už nic pokazit nemůže, už to nemůže pokazit víc, než doposud udělal. vlastně jsme za to mohli oba.. i když upřímně nevím, co jsem udělala špatně, pokud jsem vůbec něco udělala dobře.
byli jsme dva vyplašení a zmatení. uvnitř jsme stejní. přes to všechno si myslím, že jisté povahové rysy mne a jeho se naprosto shodují. jako by říkal a dělal věci za mne. my dva bychom spolu změnili svět. já a on. my dva ano.
.. můj svět se vlastně změnil. v lednu se ze mne stalo tělo bez duše, kterému se bortil celý svět. a mohl za to on. dobrá, ještě jedna z mých kamarádek. pořád nevím, jak ji mám nazvat. mám ji ráda, ale ubližovala mi jako nikdo.. a tohle přátelství není. tohle ne.
pamatuju si na tu dobu, pořád se mi to vrací. ty pocity, ta bolest. ty dny, kdy jsem buď brečela, nebo seděla ve tmě v pokoji a polouchala hudbu. nemám ráda tmu. ale já tenkrát nejraději seděla ve tmě. z milovníka soulu se stal někdo, kdo poslouchá electro. z někoho, kdo se neplete do cizích věcí se stal někdo, kdo chce pomáhat jinak, než dřív. chci pomáhat víc, chci pomáhat těm, nad kterými každý zlomil hůl. i já jsem se s nimi třeba ani dříve nekamarádila.. ale když pomoct potřebují.. nikdo si nezaslouží cítit se tak, jako já tenkrát. na druhou stranu, tenkrát se ke mně všicni otočili zády.. všichni.
ale.. naučil mne, jak ignorovat lidi. a za to jsme ráda, protože jsem to nikdy neuměla. až když jsem jeho zazdila natolik, že jsem koukala skrz jeho všechno, jako by byl průhledný. dívat se za ním. ve sluchátkách bušení basů. přesně proto jsem to začala poslouchat. když jsem ho měla potkat, nasadila jsem si sluchátka a šla jsem chodbou. vykračovala jsme na první dobu, abych se nezastavila, nebo neuhnula. ta hudba je dokonalá izolace od světa. nenáviděla jsem ticho. ale nesnesla jsem zpěv v těch písničkách.. a edm mi hrozně pomohlo.
bylo to snad poprvé, co se se mnou začal bavit, když přišel. od té doby, co jsme se beze slov rozešli byl jednu dobu zamilovaný do mé velké kamarádky a teďka do jedné sedmačky, se kterou taky občas prohodím pár slov. vystřídal kamarády už ve všech třídách. panebože, vzdyť je na střední. pohradají jím a pohrdali jím vždycky. jen já ne. soudili ho podle vzhledu, ne podle toho, jaký se mi jeví a to byl ten problém. dívali se na mne a říkali mi, že mám na víc. soudili ho podle vzhledu... to je takový problém pochopit, že já ho zbožňovala za to, jaký je.. nevadilo mi, že si pod ofinou skrývá skoro celý obličej.
abyste si neřekli.. já nejsem z těch, co se zamilovávají do každého. tohle je poprvé. děsí mne, že na 100% vím, že to není naposled..
už dlouho jsem říkala, že jsem se přes to dostala a až teď můžu říct, že je to pravda. nemyslím na něj už 24/7, už mnou neprojíždí mráz pokaždé kolem mne projde. tyhle myšlenky se mne budou držet ještě dlouho. ale on mi už za nic nestojí.
našla jsem znovu důvod proč si užívat života. tohle je zkušenost a asi se to mělo stát. teď sice nevím proč, ale určitě to poznám. všechno se přece děje z nějakého důvodu.
jeden z těch důvodů je třeba poučení, že se nikdy, nikdy nesmíme vzdávat.

-

- h.

 

1 person judged this article.

Comments

1 Sim Sim | Web | 20. may 2014 at 21:57 | React

je to těžké. když se s někým rozejdeš. na jednu stranu víš, že už to nechceš, že k němu nic necítíš, že ti ublížil. ale něco v tobě pořád říká, že ti to chybí..

2 Raely Raely | Web | 21. may 2014 at 17:17 | React

úplně přesně vím, co popisuješ. kdo to nezažil, nechápe to.
taky jsem se v tom období hodně změnila. nejedla jsem, začala jsem se chovat divně. brečela jsem, poslouchala depresivní písničky, nosila černou.
nestačilo, že v tom byl on, ale i kamarádka. a když se něco sere, tak nejlépe všechno naráz, žejo:)

drž se. chce to čas, nic jinýho. zaměř se na sebe, to je teď nejdůležitější, fakt, znám to:))

3 Vaness . Vaness . | Web | 23. may 2014 at 16:18 | React

- Ten pocit , když slyšíš kroky a víš přesně , že jsou jeho <3
- Ten pocit moc dobře znám .
Řikáš si , že všechno se děje z nějakýho důvodu .. a že to už tak má bejt
a že ti už na něm třeba ani nezáleží ,
ale opak je pravdou ..
))

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama