joke.

11. may 2015 at 20:11 | 'hanina. |  thoughts.

농담.

nemusím jim rozumět.
jazyk, kterým mluvíme my, nemusí být stejný jako ten, který promlouvá k nám.
hudba je jazyk sám o sobě a je jedno, jakou řečí je napsaný text.

je to monolog mezi dvouma lidma. není šance, jak odpovídat. nedozví se to. jakoby uměl mluvit, ale nemohl naslouchat. jeho slova poslouchají jen ti, co se rozhodnou seznámit se s někým novým.
dneska se lidi už moc neseznamují. a když, tak jen fyzicky.
mentální pouta už moc lidí netvoří.

je hloupé myslet si, že jiné věci jsou špatné. zároveň je hloupé si myslet, že někoho přesvědčíte o tom, že jiné věci špatné nejsou.
šeptají jim, co mají říkat, v co mají být přesvědčeni, oni poslechnou, aniž by tomu sami věřili.

odsoudí vás rychle, bez toho, aniž by vás znali a nečekají na to, až vás skutečně poznají. je hloupé myslet si, že to změním.

je hloupé myslet si, že jsou věci buď jen dobré, nebo jen špatné.

je hloupé vysvětlovat, když nechtějí mít vlastní názor.
ale není hloupé myslet si právě to, co si myslím já?

měla bych se smířit s tím, že stáda nevytváří jen ovečky.
a že buď můžete být bílou ovcí ve stádě, nebo černou.

kolik stupňů má úhel pohledu?
a platí, že 90° je úhel pravý? úhel pravého, správného, pohledu?
180° - přímý pohled?
/abyste chápali, zítra píšu pololetku z matiky, část tvoří planimetrie, už se mi z těch pojmů a úhlů prochází hlava kolem./
není ani levý úhel, ani nesprávný úhel. nechápu tedy pojem pravý úhel. je to docela nelogický, přijde mi.

proč se říká, že nit osudu je červená?

pozdravy posílá mistrině prokrastinace, která zítra u testu z matiky pohoří.
kecám, hořet samozřejmě nebudu.
to bylo myšleno obrazně.
jako když myslíte obrazama. ~~


Tumblr

- h.

 

v.

11. may 2015 at 19:20 | 'hanina.

_____________________________________________________________


glass.

4. march 2015 at 17:58 | 'hanina. |  thoughts.

wanna be free, wanna be freak.

našla jsem v rozepsaných článek, co jsem psala.. už skoro před rokem.

cítím tlak na hrudi, pálí mne oči. nespala jsem, bolí mne hlava. nevím co s rukama, co s časem, co se vším, co mám.
v bříšku mám zoo, když ho vidím na druhém konci chodby. nezdraví. dělá, že nevidí. nepotřebuje mne vidět. nevidí nic, nevidí, jak mi je.
to to nikdo nevidí? nebo to nikoho nezajímá?
potřebuju někoho, kdo půjde se mnou a bude mne držet, až se mi budou podlamovat kolena. až budu přirozeným instiktem natahovat ruce před sebe.

v prázdné knize hledám slova útěchy - nikde nejsou. ještě to ani nezačlo a už to končí a to je důvod, proč se cítím sama, i když je kolem mne tolik lidí. natahuji ruce, když padám, chytám se jich, oni ustupují. dívají se, jak padám. pak se otáčí a odcházejí.
všichni odcházejí.

'vstávám z pomyslné země, ke které jsem se vlastně ani fyzicky nepřiblížila, přesto jsem cítila ten náraz. určité momenty mne dokážou během pár sekund rozdrtit, další mne dokážou znovu dát dohromady a nabízejí mi další, malý opěrný bod, který mne jako lepidlo nachvíli drží pohromadě. opora se mi drtí pod rukama. jedny dveře se mi otevírají, druhé zavírají. a pak se nachvíli dá vše znovu dopořádku.
nebolí mě tělo, jsem zdravá. přesto už pár dní cítím následky toho nárazu. přpadám si, jak kdybych jela rychlostí 100 km/h a najednou narazila do zdi. netušila jsem za jak dlouho, přesto jsem věděla, že k tomu dojde. ale nemohla jsem uhnout. něco mne drželo na místě.
přes záclonu vidiny dobrého konce se řítím vpřed, nekoukám zpět. znovu a znovu. nepoučím se. utápím se v něčem, v čem se nedá naučit plavat.
dvě části mého já se nemohou dohodnout. vedou války. celý den dominuje mému tělu jedna a během chvíle bitvu vyhrává ta druhá. čekám, když se usmíří. nedají se oblafnout, nemůžu lhát sama sobě. i když jsem se o to pokoušela nesčetněkrát.
každou chvíli jsem jednou nohou v díře, kterou mi vykopal někdo, koho jsem pustila moc blízko. dívají se, jak padám, nechytají mě. když už padám na zem, objeví se ruce, které mne chytají. některé mne nechají padat volným pádem a nekteré mi dávají iluzi, že brání mému pádu. některé mne nachvíli pustí, ale vrátí se. nekopou jámy, řítí se taky. ví, že narazí do zdi, ale něco je drží na místě. stejně jako mě. nevím, jestli mám dost síly je chytat. snažím se. nejsem fyzicky silná. uvnitř se ale skrývá někdo, kdo zvládne to nejtěžší. zvládne sebrat ze země tělo, které už spadlo. které nikdo chytit nestačil. otevírá dveře, kterými můžeme projít jen jedním směrem. všechny vedou na stejné místo.
tam, kde ve tmě chodíme po úzké lávce. tam, kde v nás vyhrává jedno já. nemůžem se vrátit. na konci je stejně další podlaha, která čeká na naše zakopnutí.'

stavím zeď. nejsem ve fyzické práci moc schopná, zeď se bortí. padá na mne a tlačí mne ještě víc k zemi. koho zajímá fyzická bolest. modřiny, odřeniny.
tlak na hrudi neustupuje, drtí mne.

bílá tma všude kolem, rozmazané obrysy. nic nevidím a přitom vidím úplně všechno - vidím až moc jasně, kam tohle vede, ale stejně nemám ponětí o tom, co se stane.

stojím uprostřed bludiště. vidím východ. vím, kde je. ale nemůžu k němu jít.
nechodím po cestách, jsem na kruháči. neumím řídit, neznám pravidla. trubte na mne, přejeďte mne. neumím to, nemůžu za to. zničte mne, když vám bude líp.

jeho oči jsou zelenější, než mé. schovává se před světem, protože je zničený, nevím proč.
neví. sakra, on neví co dělá.
zastavte ho.

jak dlouho budu volat do hluchého davu, než si mne někdo všimne.

jsem svým vlastním závažím.

jak může mít něco konec, když jsme nepřešli startovní čáru, proč jsem na horské dráze, na kterou jsem si já lístek nekupovala.
nechtěla jsem nasednout. nemůžu se dostat z pásů.

jsem v cíli. prohrála jsem.


- jak beží xD joel je borec prostě.

- h.


Where to go next

Advertisement